Pomník Franze Kafky, 2003

velký pomník, bronz Staré město

Jak vznikl pomník spisovatele Franze Kafky

V roce 2000 na popud společnosti F. K., vedené v té době ředitelkou paní Martou Železnou, byla vyhlášena soutěž na návrh pomníku F. K.

Bylo vyzváno osm významných českých sochařů. V podmínkách soutěže byl požadavek figurativního řešení, jakož i odpovídající trvanlivosti a odolnosti díla. Prostor pro umístění sochy byl vybrán na doporučení odborníků z pražské radnice v místě kde se setkávají ulice Dušní a Vězeňská, mezi Španělskou synagogou a kostelem Svatého ducha v pražském prvním obvodě. Místo je samo o sobě velmi symbolické,neboť kromě toho že v Dušní ulici č. 27 Kafkovi bydleli, přesně pod sochou probíhá hranice mezi pražskými obvody Staré město a Josefov a navíc se socha ocitá v duchovní zóně tří náboženství – mezi synagogou, katolickým a protestanským kostelem. V této zádumčivé i romantické části staré Prahy strávil Kafka prakticky celý svůj krátký život.

V soutěži zvítězil sochař a malíř Jaroslav Róna, ročník 1957, absolvent atelieru sklářského výtvarnictví na pražské VŠUP návrhem sousoší, jež je tvořeno dvěma těly, přičemž při bližším ohledání zjistíme, že spodní mohutná figura je pouze prázdný mužský oblek (tedy sako a kalhoty), jež nese na ramenou (jako dítě) postavu samotného Franze Kafky. Jeho jedna ruka spočívá volně na stehně, zatímco druhá ruka pokrčená v pravém úhlu k tělu ukazuje ukazováčkem přímo před sebe ve směru „jízdy“. Dle sochařova výkladu bylo řešení pomníku inspirováno významnou Kafkovou novelou Popis jednoho zápasu. K tomuto „rozdvojenému“ řešení sochař přistoupil v návaznosti na duchovní rozdvojení jež na sebe spisovatel sám ve svých textech prozrazuje. V textu novely dojde k tomu že jedna postava (K), se v určitém momentu vyhoupne na ramena svého doposud dominantního společníka, a jede na něm jako na koni krajinou, jíž si za jízdy vymýšlí a někdy si ji i během cesty upravuje. Protože se významná část novely Popis jednoho zápasu odehrává na vltavském nábřeží, Róna využil teréního zlomu v blízkosti pomníku k umístění kopie nábřežního zábradlí i kyklopského zdiva, aby evokoval atmosféru textu. (Ve spolupráci se studiem architekta Davida Vávry). Záměrem sochařovým bylo navodit hrozivou i absurdně humornou poetiku Kafkových děl. Socha má řadu výkladů, jež by mohly být spolu s dobou v neustálém pohybu. (Alespoň dle přání sochaře J. Róny).

Pomník je zhotoven z bronzu, měří 375 cm na výšku a váží 800 kg. Od vítězného návrhu k odlití a osazení celý projekt trval dva roky a osm měsíců.

Sochu financovala Společnost Franze Kafky ze zdrojů jež poskytly zejména Nadační fond TV Nova a Magistrát hlavního města Prahy. Celý projekt – tedy soutěž, odměny, režie odlévání, režie architektonického projektu, stavebních úprav i honoráře vyšel na čtyři miliony korun.

Projev pronesený při příležitosti odhalení pomníku Franze Kafky, 4. 12. 2003, v 16:30

Vážení přátelé!

Často jsem si během práce na této soše kladl otázku, jakým zvláštním řízením osudu jsem to právě já, kdo má tu neuvěřitelnou čest vytvořit tomuto úžasnému, geniálnímu člověku pomník. V jeho tvorbě byla propojena nepojmenovatelná existenciální hrůza, bizarní absurdní humor i schopnost předpovědět úděsnou budoucnost. V celém tom dlouhém období od Kafkovy smrti atmosféra v této zemi, či spíše na tomto území nepřála spisovateli jeho typu i původu. Těm umělcům, kteří skutečně strávili část života v kárných táborech či v procesech a jistě by dokázali stvořit silné a vypovídající dílo věnované spisovatelově památce to nebylo paradoxně právě z těchto důvodů dopřáno. Moje generace není generace kárných táborů, ani procesů. Spíše bych řekl šedého podzámčí. My jsme nebyli v mládí zmámeni vidinou lepšího světa, ani nám nebylo souzeno za cokoliv bojovat. My jsme neznali pravdivou minulost, nevěřili jsme v budoucnost. My jsme žili krutým, sebeironickým utahováním si z přítomnosti! Možná právě proto máme Kafku kdesi hluboko v sobě, často aniž bychom to tušili.

Tam někde vidím matný obrys odpovědi na otázku již si kladu v úvodu. Nejsem však naivní, a nemyslím si že právě my jsme Kafku nejlépe pochopili. Tuším že spisovatelův prorocký obraz světa je jako obrovská ledová kra jež se z větší části skrývá pod hladinou a my ji nazíráme pouze plošně z jednoho úhlu. Každé pootočení kry, či naopak náš pohyb může dát vzniknout jiné, odlišné formě hrůzné reality jež je prozatím našim očím skryta. Často se jí nedá ubránit, náhle vystoupí z hlubin a zahltí celý náš obzor až působí jako jediná viditelná a nepřemožitelná temná síla. Musíme však vždy věřit, že kdesi pod ní se skrývá člověk jenž tím že ji zřetelně pojmenuje napomůže alespoň nepatrně jejímu vždy bohužel pouze přechodnému pádu. A tímto člověkem Kafka jadnoznačně byl. Možná že tento pomník bude právě tím barometrem, jehož existence bude určovat charakter společnosti. Nesmíme zapomenout na tu skutečnost, že jiná, než demokratická společnost by nikdy nesouhlasila s jeho vznikem.

Jaroslav Róna v Praze 19. 11. 2003